Скачать с ютуб Železná lady z hor - dokumentární film o Ryžovně /Eisene Lady aus dem Erzgebirge в хорошем качестве

Železná lady z hor - dokumentární film o Ryžovně /Eisene Lady aus dem Erzgebirge

V srdci Krušných hor se nachází asi nejsyrovější osídlená lokalita tohoto pohoří. Od Bludné až po Boží Dar se nachází, osady, které osídlili již v šestnáctém století dobrodruzi, kteří zde chtěli zbohatnout těžbou cenných rud a rýžováním ve zdejších potocích. Všechny lokality se nacházely v blízkosti magické hranice tisíci metrů nad moře. Touto nejkrušnější lokalitou byla Rýžovna a její okolí. A ačkoliv je zde dnes spíše k vidění cenná příroda a sem tam stojí osamocený dům, Rýžovna není zapomenuta, severská krása a divokost sem láká nespočet návštěvníků, kteří ale sotva tuší pestrost a barvitost zdejšího života. Naštěstí jsou stále mezi námi bezprostřední svědci časů, kdy Ryžovna překypovala životem. Jednou z nich je paní Erika Brinkmann, která zažila ve čtyřicátých letech dvacátého století vrchol zdejšího osídlení a také strmý populační pád její rodné vsi. Je úžasné si vyslechnout barvité osobní vzpomínky mladé dívky, která dětským zvídavým způsobem poznávala zdejší obyvatelé, krajinu a také krutost horského klimatu. Erika Brinkmannová Jednou jsem chtěla do Vejprt na ples, to mně bylo 17 let, tak jsem vzala lyže, jela na Boží Dar, na autobus. Přijdu tam, všude bílá tma, žádný autobus, nic. No, tak jsem si říkala, že pojedu dál, tak jsem na těch lyžích jela v té bílé tmě do těch Vejprt. Tak jsem tam došla, plesové šaty jsem měla v ruksaku. Došla jsem tam. Mně se totiž líbil jeden voják a ten tam hrál v té kapele. No jo, ale on se na mne ani nepodíval, on si mě vůbec asi nepamatoval a já tak v noci jsem musela zpátky. Celou tu dobu a ty všechny kilometry. Já myslím, že mě to vůbec nevadilo, protože jsem si během té cesty přemýšlela o tom, jak probíhal ten ples. Takže ty vzdálenosti, to počasí mně vůbec nevadilo, to nebyla žádná zábrana. A to jsme neměli žádný oteplovačky, ani punčocháče jsme neměli. Nohy jsem měla odtud červený, že jo. To si musel hned do studený vody. Na to jsme byli zvyklí, no, já myslím, že jsem o půlnoci přišla na ten ples. Ten probíhal tak do dvou hodin, no a potom jsem vyrazila zpátky. Tak jsem potom zase ráno byla doma. Ne, to jsem neřešila. To vůbec nevadilo a neměli jsme si ani komu postěžovat. Maminka by řekla, no, tak si tam neměla jezdit. Já jsem Erika Brinkmannová, rozená, Günnl. Byla jsem třetí dítě našich rodičů a narodila jsem se tam v tom domku. Byl to dříve hotel, který v roce 1931můj tatínek postavil. No, Jak byla ta celá vesnice ještě osídlená, tak jsem si tady chodila hrát s těma všema dětma. Když potom museli odejít všichni do odsunu, lidi co tady byli, tak šli kolem nás ve dvojstupu. Tak jsem si říkala, oni jsou tak krásně vyšperkovaný a oblečený, to jsem nikdy neviděla, protože u nás se hezky lidi oblékli jenom v neděli. Ty lidi tady byli chudý, takže toho moc neměli. Tak si říkám, když ten kluk si se mnou hrál, tak mě zaplátovaný kalhoty a teď má takovej krásnej oblek. Kampak to všichni jdou? No, tak jsem za nima šla, tak oni šli na tu křižovatku, tady dozadu, tam stál náklaďák a takový prkno tam bylo a taky je všechny jmenovali a oni po tom prkně tam šli. Já jsem vždycky chtěla do světa, tak jsem si řekla, že půjdou taky. Tak já jsem po tom prkně šla, tak mě hned sundali, jo, že tam nesmím. No, i moje babička tam šla, tak jsem si říkala, vždyť já bych mohla jít s babičkou, ne? Tak jsem nesměla. No, tak to bylo. Pak už tady nikdo nebyl, jenom zvířata tady zůstaly. No, a ty tam celou noc křičely. Kočky mňoukaly, psi štěkali, Koně a krávy, nikdo je nekrmil. No a když tam už ty Němci nebyli, tak přišla ta rudá garda. Erzähler: Im Herzen des Erzgebirges befindet sich die wahrscheinlich am stärksten besiedelte Ortschaft dieses Gebirges. Von Bludná bis Boží Dar gibt es Siedlungen, die bereits im 16. Jahrhundert von Abenteurern besiedelt wurden, die sich durch den Abbau wertvoller Erze und das Wühlen in den örtlichen Bächen bereichern wollten. Alle Orte lagen in der Nähe der magischen Grenze von tausend Metern über dem Meeresspiegel. Der aufregendste Ort war die Ryzhovna und ihre Umgebung. Und obwohl man heute eher kostbare Natur und hier und da ein einsames Haus sieht, ist Ryzhovna nicht vergessen, die nordische Schönheit und Wildheit zieht zahllose Besucher an, die kaum ahnen, wie vielfältig und bunt das Leben vor Ort ist. Glücklicherweise gibt es unter uns noch Zeitzeugen aus erster Hand, die die Zeit miterlebt haben, als es auf dem Roggenhof noch vor Leben wimmelte. Eine von ihnen ist Frau Erika Brinkmann, die die Blütezeit der örtlichen Besiedlung in den 1940er Jahren und den starken Bevölkerungsrückgang ihres Heimatdorfes miterlebt hat. Es ist wunderbar, die farbenfrohen persönlichen Erinnerungen eines jungen Mädchens zu hören, das in seiner kindlichen, neugierigen Art die Menschen, die Landschaft und die Härte des Bergklimas kennenlernte.